Teprve asi před 30 lety byl tento zajímavý druh přivezen do Evropy z jihovýchodní Sibiře. Jedná se o zelený půdopokryvný druh, který se svým vzezřením podobá jalovcům a zeravům. Má asi jednu z nejmenších šišek mezi jehličnany. Je to druh velice odolný vůči mrazu, během zimy se zbarví do hnědé až bronzové barvy. Dorůstá do šířky 2–3 m a výšky 50 cm a lze jej využít jako náhradu trávníku a na zpevnění svahů. Ideální je rostlinu zasadit do nádoby nebo do skalky.
Zdroj: článek Microbiota decussata
Škumpa lysá (Rhus glabra) se vyznačuje dlouhými lichozpeřenými listy, které mohou dosahovat až půlmetrové délky. Jednotlivé lístky jsou hrubě zubaté až vykrojené, kopinaté. Červená květenství jsou palicovitá, tedy typická pro škumpy. Výška rostliny je 4 až 5 m.
Vícekmínkové opadavé keře nebo menší stromky snadno tvoří kořenové výmladky. Větve jsou lysé, fialovo-nahnědlé. Listy hluboce peřenosečné, lysé, na podzim nádherně červené. Květy zelenavé v hustých vzpřímených latách, objevují se v červenci a srpnu. Plody jsou šarlatově červené. Škumpa lysá miluje živnou, dobře propustnou půdu a slunné stanoviště. Uplatnění nachází nejen jako solitéra v zahradách, ale i ve skupinách v sadových úpravách.
Tato škumpa má poněkud dekorativnější listy než škumpa ocetná. Hodí se na neúrodná místa ke zpevnění svahů do skupin keřů.
Zdroj: článek Škumpa
Kadidlový olej pomáhá vyhlazovat stopy po jizvách, stopách akné a dalších vad pokožky, zamezuje tvorbě vrásek. Aplikujte jej přímo na pokožku. Zamezuje svědění pokožky –stačí aplikovat pár kapek kadidlového oleje přímo na oblast svědění. Kadidlový olej má schopnost napínat pokožku, zlepšovat její tón, pružnost i její schopnost bojovat proti baktériím a nečistotám. Své uplatnění najde rovněž ve vašem anti-aging přírodním arzenálu. Zpevňuje křehké nehty– abyste dosáhli zpevnění nebo posílení křehkých nehtů, aplikujte 1 kapku denně.
Zatímco si dnes mnoho lidí spojuje kadidlový olej jen s vírou a náboženskými obřady, dříve tomu tak nebylo. Než se stalo kadidlo takto vykresleným symbolem, byl kadidlový olej užíván pro zdravotní účely o tisíce let dříve, než vzniklo křesťanství nebo než byly vynalezeny první léky moderní medicíny.
Zdroj: článek Kadidlo
Ingredience na korpus: 150 g hladké mouky, 45 g třtinového cukru, 100 g másla, 2 lžíce kakaa
Ingredience na krém: 400 g krémového sýra, 195 g arašídového másla, 100 g třtinového cukru, 1 vanilkový cukr, 2 vejce, 125 g smetany ke šlehání
Ingredience na ozdobu: 250 g třtinového cukru, 90 g nasekaných solených arašídů, 240 g zakysané smetany, 180 g smetany ke šlehání, 2 lžíce moučkového cukru
Technologický postup: Předehřejeme troubu na 180 °C. Nejdřív připravíme korpus – propracujeme mouku, kakao, cukr a máslo a směs natlačíme do koláčové formy o průměru 24 cm. Lžící uhladíme a pečeme 15 minut – těsto se propeče, ale shora je ještě měkké. Necháme vychladnout. Stáhneme troubu na 150 °C. Sýr a arašídové máslo šleháme asi 5 minut do krémova. Pak zašleháme oba cukry a vejce – jedno po druhém. Nakonec přilijeme smetanu. Směs rozlijeme na předpečený korpus a pečeme 45–50 minut do zpevnění. Necháme vychladnout. Teplotu v troubě zvýšíme na 200 °C. Arašídy rozprostřeme na plech, zasypeme je cukrem a pečeme 20–25 minut, až se cukr rozpustí na karamel. Vyjmeme z trouby, necháme úplně vychladnout a ztuhlou směs poté rozlámeme na kousky a griliáš rozmixujeme v mixéru nahrubo. Vyšleháme sladkou a zakysanou smetanu s cukrem dotuha. Koláč ozdobíme šlehačkou a posypeme griliášem.
Zdroj: článek Použití arašídového másla
Je opadavý listnatý keř dorůstající cca do výšky 5 metrů. Pěstuje se v několika pestrobarevných kultivarech (v různých barvách kůry nebo listů), tedy pro ozdobné zbarvení podzimního listí a mladých větévek. Hodí se i ke zpevnění svahů nebo jako podrost pod vyšší dřeviny. Svídy jsou také ideálním větrolamem. Díky své odolnosti a bezproblémovému tvarování se hodí výborně do živých plotů, které se brzy stávají zcela neprostupnými. Kvetou v bílých pěticentimetrových květenstvích v květnu až červnu. Větve mohou mít přímé nebo převislé. Kůra větviček je zprvu zelenavá, později se barví do vínově červeného nebo hnědého odstínu. Listy se na podzim barví do nachově červené barvy.
Svídy jsou odolné vůči mrazu a silným větrům, rostou dobře v propustné a vlhčí půdě, odolávají suchu, dobře snášejí i znečištěné ovzduší. Základem pěstování svídy je pravidelný řez, který by se měl provádět jednou za 3 roky. Může se provést jak během vegetace (především po jarním řezu rychle obrazí), tak i v době vegetačního klidu. Nikdy keř neseřezávejte až zcela u země, ale za venkovním očkem, cca 15 cm nad zemí. Tím vedle zmlazení keře zabráníte nevzhledné „metlovitosti“ a nadměrnému rozrůstání se. U keřů starších tří let se doporučuje v červnu po odkvětu zkrátit výhony o jednu třetinu, budou tak mít lepší listy i květy příští rok. Svídy bez řezu po čtyřech letech zdegenerují.
Zdroj: článek Nejoblíbenější keře
Barvení můžeme provádět jednak natíráním štětcem, kdy natřeme štětcem buď celý výrobek, nebo můžeme natírat předem ruličky (několik ruliček si položíme na igelitovou podložku a štětcem je natřeme z jedné strany; válením a současným dobarvením zbarvíme celé ruličky, které potom položíme na novinový papír položený na rovné ploše; schnutí si můžeme urychlit v horkovzdušné troubě), jednak stříkáním barvy, kdy se barva nalije do lahve s rozstřikovačem a celý výrobek se ze všech stran postříká (je větší spotřeba barvy, ale barva se dostane do všech koutů; někdo rozřízne velkou krabici a stříká v ní, aby se barva nerozstřikovala po okolí).
K barvení můžeme použít nejrůznější dostupné barvy, každému vyhovuje něco jiného. Někdo používá lihová a vodou ředitelná mořidla na dřevo (lihovými se však nedoporučuje natírat v uzavřených prostorách – jsou cítit). Při barvení vodou ředitelnými mořidly se někdy stane, že se po zaschnutí na ruličkách objeví šedavý povlak – vysrážená sůl z barvy. Někomu vyhovuje Balakryl, jinému barvy na textil či tónovací barvy do malířských nátěrů, temperové barvy.
Pro zpevnění výrobku i k ochraně barev je vhodné celý výrobek nalakovat. K lakování se používají nejrůznější druhy laků (k dostání je jich velké množství). Nejčastěji se využívají vodou ředitelné laky jako Spotrakryl, Colorlak. Někdo používá lazurovací laky (jsou lehce zabarvené).
Pro lakování výrobků, které chceme umístit venku (koše bez dna pro truhlíky s květinami, výzdoba vrat a dveří) se doporučuje lodní lak. Výrobky natřené Balakrylem se už nemusí lakovat.
Zdroj: článek Pletení z papíru
Svahy se osazují keři z důvodu zpevnění a kvůli snadné údržbě, pokud se jedná o půdokryvné druhy. Při výběru konkrétního druhu byste se měli zaměřit nejen na půdní podmínky, ale i na následnou péči o rostliny.
Jedná se o keř, který dorůstá do výšky 3 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté a stříbřité. Má rád přímé slunce.
Rakytník koření velmi široce, takže po zakořenění snese i dost sucha. Na kořenech jsou hlízkové bakterie, které poutají vzdušný dusík. Již druhým rokem se plíží bočními kořeny mnoho metrů do stran, kde vypouští oddenky, tyto lze vykopat a přesadit. Hlavně si je nenechávejte na nějakém svém malém pozemku, jinak vás časem rakytník vytlačí. Má výborné plody, které mají blahodárné účinky na lidský organismus. Je vhodný i ke zpevňování svahů. Rakytník je třeba zakracovat, ale doporučuje se vždy obrok, protože by neplodil.
Jedná se o keř dorůstající do výšky 5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté a stříbřité. Vyhovuje mu přímé slunce.
Mladé větve brslenu jsou zelené až zelenohnědé, převážně oblé, starší větve okrouhle hranné, s korkovými lištami. Listy jsou řapíkaté, jednoduché, na vrcholu zašpičatělé. Květy bývají drobné, žluté až žlutozelené, na keři se objevují v květnu až červenci. Plodem je růžová až karmínově červená tobolka.
Jsou keře dorůstající až do výšky 3 m, jsou listnaté opadavé nebo neopadavé, barva listů je zelená, mívají nápadné bílé nebo růžové květy. Vyhovuje jim přímé slunce.
Existuje mnoho druhů skalníků. Některé rostou přisedle k zemi, jiné rostou stromovitě. Obvykle kvetou od května do června bílými nebo růžovými květy. Po odkvětu rostlina tvoří drobné malvičky, které nejsou jedlé. Na podzim se listy zbarvují dočervena.
Zdroj: článek Keře
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Zdroj: článek Pavouci
Med a skořice jsou dvě přírodní látky, které mají řadu pozitivních účinků na vaše zdraví. Někteří lidé tvrdí, že nápoj ze skořice s medem umí vyléčit téměř každou nemoc. Přestože o některých léčivých účincích směsi skořice a medu máme spolehlivé důkazy, řada dalších tvrzení o zázračných účincích této směsi se bohužel nezakládá na pravdě. Čistě logicky bychom mohli říci, že když skořice a med pomáhají v léčbě nějaké nemoci samy o sobě, jejich kombinace bude mít ještě silnější léčebný účinek.
Je známo, že med i skořice mají z hlediska léčivých účinků řadu společných znaků. Směs medu a skořice může pomáhat snížit riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění.
Jak skořice, tak med vykazují prověřené léčivé účinky, kterých lze využít například při léčbě kožních zánětů. Med i skořice mají protizánětlivé a antibakteriální účinky. Oba tyto faktory jsou pro správné zahojení kožních ran velmi důležité. Aplikace medu na spáleniny usnadňuje jejich hojení. Med se také používá k léčbě diabetické nohy (konkrétně vředů a otevřených ran, jimiž se tato nemoc projevuje), což je jedna z velmi vážných komplikací diabetu. Skořice má navíc silné antibakteriální účinky, což je rovněž velmi důležité pro hojení ran.
Jak skořice, tak med jsou bohatým zdrojem antioxidantů, které mají řadu pozitivních účinků na vaše zdraví.
V polévkové lžíci medu rozmíchejte zhruba necelou polovinu kávové lžičky mleté skořice. Důkladně promíchejte, aby se obě složky dobře spojily, a nechte 5 minut odstát. Přidejte pár kapek citronové šťávy, opět zamíchejte a zkonzumujte. Ulevit od projevů nachlazení by se vám mělo již druhý či třetí den, kdy si tuto zázračnou medicínu budete dopřávat, a to ráno i večer.
Nejen v léčitelství je skořice upřednostňována jako jedna ze zcela přírodních možností, díky níž lze dosáhnout pozitivních změn. Blahodárně působící vlastnosti jsou využívány i v kosmetice. Málokdo tuší, že v tomto ohledu byla skořice považována za zázračnou mnohem dříve než právě při terapii různých zdravotní obtíží či v kuchyni při přípravě pokrmů. Na strie a zpevnění kůže neexistuje nic spolehlivějšího, než je krém se skořicí.
Jelikož je prokázáno, že skořice umí regenerovat tkáně, zlepšovat celkový metabolismus buněk a urychlovat látkovou výměnu, hovoří se o ní nejčastěji v souvislosti s potlačováním projevů celulitidy, a to s pomocí speciálních zábalů, kdy se skořicový krém nanese na postižená místa, aby odbourával škodliviny nahromaděné v pokožce. Celá snaha se následně podporuje stlačením končetin v bandážích a působením na lymfatické cévy. Tuto proceduru dnes nabízí téměř každý kosmetický salón, podobně se však o svou pokožku můžete postarat i doma. Skořicovou mast si můžete obstarat v lékárně nebo si směs na zábal sami vyrobit ze snadno dostupných ingrediencí – jogurtu, tvarohu, olivového oleje a samozřejmě skořice.
Připravte si lžičku medu, polovinu lžičky skořice, lžičku citronové šťávy a půl lžičky muškátového oříšku. Smíchejte všechny ingredience dohromady na konzistenci pasty. Pokud máte citlivou pokožku, vynechte citron. V takových případech můžete dát o trochu více medu. Jelikož med rozšiřuje cévy, není dobrou volbou pro lidi, kteří primárně na rozšířené cévy v obličeji již trpí (telangiectasia) nebo mají chronickou růžovku obličeje (rosacea), popřípadě i jiné onemocnění kůže. Naneste pastu na postižená místa, vyhněte se oblasti kolem očí a úst. Nechte působit po dobu 30 minut nebo vydržte aspoň 10 minut, i když máte pocit mírného pálení. Po 5 minutách by se mělo brnění uklidnit a zmizet. Masku smyjte teplou vodou a aplikujte na ni obvyklým způsobem krém. Pokud se vám odlupuje kůže, masku nepoužívejte.
Zdroj: článek Nežádoucí účinky skořice
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Cotoneaster x watereri). Všechny zmiňované druhy jsou pěstitelsky nenáročné. Při výsadbě však nezapomeňte, že nádoba musí mít na dně drenáž a chráněný odtok.
Stálezelený, klasicky polštářovitě rostoucí skalník nesmí chybět snad v žádné zahradě. Je ideální variantou ozelenění strmých svahů, skalek a velmi dobře se uplatní jak v nádobových, tak smíšených výsadbách suchomilného charakteru. Velmi dobře působí v kompozici s růžemi, koniferami, ale i s rozchodníky a jinými skalničkami.
Na dlouhých větévkách vyrůstají větší, až 2,5cm celokrajné lístky lžičkovitého tvaru, které jsou tuhé a temně zelené. Květy se v nižší míře objevují již počátkem května, v průběhu září a října dozrávají v drobné zářivě červené malvičky. I když kvete v porovnání s ostatními skalníky méně, patří mezi ty mrazuvzdorné.
Skalníky obecně nejsou náročné na stanoviště, snáší plné slunce i polostín, chudé písčité půdy, i ty humózní. Důležité je, aby byla půda dostatečně propustná. Při výsadbě se vyplatí těžší půdy drenážovat, například štěrkem. Skalník se odmění bujným růstem i celoročním zeleným listovím.
Skalník vrbolistý patří mezi středně vzrůstné stálezelené skalníky. Vytváří velmi dekorativní kobercové pokryvy, odtud název „parkový koberec“. Je tedy ideální dřevinou k pokrytí svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.
Dorůstá do výšky kolem 40 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý, neprostupný pokryv.
Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků od května do června. Květy jsou čistě bílé, tu a tam s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v poměrně velké kulovité plody oranžovočervené barvy, korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb.
Skalníky jsou nenáročné dřeviny, kterým vyhovují zejména půdy chudé a propustné, na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě ale vyžadují dobrou drenáž při výsadbě. Jsou tedy ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší opakovaný řez.
Skalník vodorovný patří mezi středně vzrůstné opadavé skalníky. Dorůstá do výšky kolem 60 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý neprostupný pokryv, je tedy ideální dřevinou ke zpevnění svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.
Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků od května do června. Na rozdíl od ostatních druhů se vyznačuje extrémní násadou květů a potažmo i plodů. Květy jsou čistě bílé, tu a tam s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v poměrně velké kulovité plody oranžovočervené barvy, korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb.
Skalníkům vyhovují zejména půdy chudé a propustné na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě však při výsadbě vyžadují dobrou drenáž. Protože to jsou nenáročné rostliny, jsou ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší opětovný řez.
Skalník raný patří mezi středně vzrůstné opadavé skalníky. Dorůstá do výšky kolem 120 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý neprostupný pokryv. Slouží tedy velmi dobře ke zpevnění svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.
Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků, a to od května do června. Vyznačuje se extrémní násadou květů, potažmo i plodů. Květy jsou čistě bílé, občas s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v kulovité plody oranžovočervené barvy a korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb. Opadavé listy jsou vejčité, tmavě zelené, se zvlněným okrajem.
Skalníky jsou nenáročné dřeviny, vyhovují jim zejména půdy chudé a propustné na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě však vyžadují při výsadbě dobrou drenáž. Jsou ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší řez.
Skalník Watererův je kříženec Cotoneaster firgidus, Cotoneaster rugosus a Cotoneaster salicifolius. Roste v podobě poloopadavého nebo stálezeleného keře či nízkého stromu. Habitus je bohatý, poléhavý. Větve jsou tmavohnědé, lesklé, s několika velkými lenticelami. Listy jsou podlouhlé, na horní straně tmavozelené, svrasklé, na spodní mírně ochlupené až holé, dlouhé 4–8 cm. Kvete bohatě bílými rozevřenými květy. Plody jsou bledě červené až červené, někdy i nažloutlé, kulovité, o velikosti 6–9 mm. Je tedy ideální dřevinou k pokrytí svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.
Skalníky obecně nejsou náročné na stanoviště, snáší plné slunce i polostín, půdy chudé písčité i ty humózní. Důležité je, aby byla zemina dostatečně propustná. Při výsadbě se vyplatí těžší půdy drenážovat, například štěrkem. Skalník se odmění bujným růstem i celoročním zeleným listovím.
Zdroj: článek Skalník v truhlíku
Kořenový bal tvoří systém kořenů, které jsou obaleny zeminou, která na nich pevně drží. Kořenový systém je pro rostliny velmi důležitý, zajišťuje rostlinám vodu, živiny, dýchání a u některých druhů i rozmnožování.
Rostliny jsou ve školkách pěstovány obvykle ve volné půdě nebo v kontejnerech. Rostliny z volné půdy jsou pak dodávány jako prostokořenná sadba nebo sadba s kořenovým balem. Kontejnerované rostliny se po namnožení pěstují v nádobách a podle druhu se několikrát přesazují, expedice se provádí obvykle ve větších kontejnerech (květináčích).
Prostokořenné rostliny se dodávají s minimálním množstvím zeminy, a proto je nutné je co nejrychleji dopravit na místo určení a výsadby. Prostokořenná sadba se proto používá jen u listnatých stromů a běžných listnatých keřů (ptačí zob, tavolníky, javory, habry, růže a podobně), které jsou méně choulostivé na zasychání kořenů. Pokud není možné provést výsadbu okamžitě po převzetí rostlin, je možné jejich založení do kypré půdy nebo rašeliny na dobu několika dnů. Rostliny se musí pravidelně kropit a za slunečného počasí stínit. U prostokořenných rostlin je důležité keře nebo stromky před vlastní výsadbou sestřihnout. U růží a ovocných rostlin se řez řídí určitými pravidly. U okrasných keřů, jako je ptačí zob, tavolníky, svídy a dříny a dalších, se kořeny zakrátí zhruba o třetinu a nadzemní část keřů se sestřihne o třetinu až polovinu jejich původní výšky. Prostokořenné rostliny se vyrývají ve školkách pouze v bezlistém stavu, z čehož plyne i termín výsadby (březen až duben nebo říjen až listopad).
U některých druhů rostlin pěstovaných ve školkách ve volné půdě je nutné při vyrývání ponechat kořenový bal, který se zavazuje do plachetky (juty). Kořenový bal se požaduje především u všech jehličnanů, stálezelených listnáčů a u vzrostlých zapěstovaných solitérních listnatých keřů a stromů. Rostliny s balem jsou vystaveny menšímu riziku zaschnutí kořenů, přesto pokud musíme výsadbu z různých příčin odsunout, je vhodné i rostliny s balem založit do kypré půdy nebo rašeliny, baly pravidelně zalévat, aby příliš neproschly, a rostliny raději přistínit. Termín výsadby zapěstovaných solitérních opadavých listnáčů je březen až duben nebo říjen až listopad. Jehličnany a stálezelené listnáče s balem vysazujeme do teplejší půdy, tedy v termínech duben až květen nebo září až říjen.
Kontejnerované rostliny mají zcela neporušený kořenový bal, protože jsou obvykle 2 až 4 roky pěstovány stále v nádobách. Také během výsadby obvykle nedojde k vážnému narušení kořenového balu, rostliny pak výsadbu do volné půdy v tomto smyslu ani nepocítí. V kontejnerech se pěstují především menší listnaté keře, jehličnany, stálezelené listnáče, většina trvalek, skalniček a okrasných travin. Hlavním důvodem pěstování rostlin v kontejnerech je to, že pokud je půda dobře připravená a dostatečně vlhká, je možná výsadba v termínu od března do října.
Nedoporučuje se však provádět výsadbu v plném létě, neboť se tím zvyšuje riziko, že rostliny nestačí ani trochu prokořenit do volné půdy a přijde delší období veder a sucha. Pak je nutná intenzivní zálivka. Zvláště v místech, kde není možné provádět zálivku, se doporučuje sázet dřeviny z kontejnerů nejpozději do konce května a pak až od konce srpna. Pokud jste nuceni výsadbu z různých příčin odsunout, postačí umístit rostliny v kontejnerech do polostínu a zajistit jim pravidelnou zálivku. Za těchto podmínek rostliny vydrží několik týdnů až 2 měsíce, pokud potřebujeme rostliny udržet v kontejnerech déle, je třeba začít s přihnojováním. Pak mohou rostliny v kontejnerech růst další půl až jeden rok, záleží na tom, kdy byly naposledy přesazeny.
Podle velikosti a druhu rostlin se k balení kořenového balu používají rozličné materiály. Nejčastější je jutová nebo látková plachetka, kterou je bal ovázán. Tato plachetka se vlivem prostředí po nějakém čase sama rozpadne. Stejně tak gumové pásky, kterými se někdy stahují menší kořenové baly. Občas se pro zpevnění kořenového balu používá navíc ještě drátěný koš. Ten je vyrobený z pletiva a uzpůsobený tvaru kořenového balu. I tento koš se postupem času v zemi rozpadne. Rostlinám tedy nehrozí žádné nebezpečí při prorůstání kořenů z balu ven. Nebezpečím by pro ně bylo kořenový bal rozebírat ještě před vlastní výsadbou. Důležité je tedy zacházet s těmito rostlinami opatrně, zbytečně s nimi nepohazovat a chránit je před vysušením. Každá hrubá manipulace může kořenový bal poškodit. Pokud si přivezete rostliny domů a nemůžete je ihned sázet, je důležité dobře rostliny uskladnit. Na kořenový bal by nemělo svítit slunce, proto je nutné baly rostlin schovat do stínu, nebo je alespoň překrýt prodyšným materiálem a udržovat je ve vlhku.
Samotnou výsadbu provádíme do připravených jamek, které by měly být širší a hlubší, než je kořenový bal rostliny. Pokud rostliny vysazujeme do méně kvalitní půdy, jamku ještě zvětšíme a vzniklý prostor vyplníme kvalitní zeminou nebo zahradnickým substrátem. Nikdy nepoužívejte při výsadbě čerstvý hnůj nebo nevyzrálý kompost, stejně tak se vyvarujte přímému hnojení nezakořenělých rostlin rychle rozpustnými hnojivy. Rostlinu vložíme do jamky i s neporušeným balem a usadíme ji. Teprve nyní můžeme povolit úvazky, jsou-li baly ovázané provázkem, eventuálně povolit drátěný koš u kmínku rostliny.
Důležitá je také zálivka. Ihned po výsadbě nově vysazené rostliny zalijeme. Další zálivka se řídí druhem a velikostí rostliny a samotným průběhem počasí. Pokud to rostliny nebo stanoviště vyžadují, ukotvíme vysazené rostliny opěrnými kůly. Nakonec doporučuji vysazené rostliny, nebo celé skupinky, zamulčovat drcenou borkou, která chrání rostliny před nadměrným vysycháním a slouží i jako ochrana před zimními mrazíky.
Zdroj: článek Kořenový bal
Takto vypadá sluneční úžeh plodů vinné révy. Příčina je vysoká teplota v kombinaci s nevhodně načasovaným nebo rychlým odlistěním a vystavením hroznů přímému slunku. Sluneční úžeh révy vzniká jako poškození infračerveným zářením. V podstatě lze mluvit o poškození hroznů vysokými teplotami. Tepelné záření, které může způsobit sluneční úžeh, se odvíjí od kombinace teploty, slunečního záření a proudění větrů. V bobulích, exponovaných ke slunečnímu záření, může být teplota vyšší až o 10°C, než je aktuální teplota vzduchu. Při teplotách okolo 35°C, může být teplota bobulí kolem 45°C, což může být destruktivní nejenom pro slupku, dužninu bobule, ale také pro enzymatický systém. Zcela destruktivně proto může být ovlivněná tvorba látek obsažených v bobulích a tím také kvalita hroznů. Vliv tepelného záření na bobule se zesiluje, zejména za bezvětří nebo minimálního proudění vzduchu.
Určitě znáte z vlastní zkušenosti velmi intenzivní, sálavé teplo, které je možné pozorovat při vysokých teplotách, při intenzivním slunečním záření a za bezvětří ve vinici. Právě toto teplo má destruktivní vliv na bobule.
Proudění větru může snižovat riziko vzniku slunečního úžehu. Proudění větru má ochlazující vliv a teplota bobulí se může výrazně snižovat. Může být na stejné úrovni, jako je aktuální teplota vzduchu nebo i nižší.
Poškození na hroznech se objeví většinou do 24 hodin a po 5–10 dnech působení těchto extrémních podmínek může dokonce dojít až k odumření třapiny. Jakmile překročí teplota vzduchu 35 °C, lze předpokládat, že úplná exponovanost hroznů je výrazně škodlivá.
Napadení bobulí je typické propadáním slupky bobule, která se zbarvuje do hnědé až fialové barvy. Při silnějším napadení dochází k scvrkávání bobulí. Postupně může dále docházet k zasychání bobulí. Takto extrémně poškozené bobule již nejsou vhodné ke zpracování na víno. Jelikož jsou často poškozené pouze části exponovaných hroznů, bylo by velice obtížné a časově náročné hrozny třídit ve vinici. Je proto třeba hrozny co nejšetrněji vylisovat a minimalizovat jakýkoliv delší kontakt poškozených hroznů s moštem. Mohlo by docházet k extrakci hořkých látek do moštu a vína.
Na poškození jsou náchylnější větší bobule. Poměr mezi slupkou bobulí a objemem bobule je poměrně malý a vrstva kutikuly je většinou tenká. Nejcitlivější jsou právě stolní odrůdy, kam patří i odrůda Prim, a dále moštové odrůdy s větší bobulí.
S blížícím se termínem zaměkání je proto také třeba změnit strategii odlistění. Odlistění zóny hroznů, prováděné v tuto dobu, by mělo být pouze jednostranné. Při směru řad sever-jih by se mělo odlistění provádět pouze z východní strany listové stěny. Při jiném směru řad, vždy z takové strany, kde svítí ranní slunce. Bobule jsou také odolnější ke slunečnímu úžehu, pokud bylo odlistění provedené brzy po odkvětu révy vinné.
Jestliže je některá vinice výrazněji odlistěná a zároveň hrozí poškození vysokými teplotami a sluncem, je možné aktuálně provést postřik kaolinem v 5% koncentraci. Kromě zpevnění slupky bobule má kaolin další pozitivní vlastnosti, ve vztahu k růstu a vývoji révy vinné.
Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět